Aneb jak jsem začala opravdu pravidelně cvičit až tehdy, když jsem si to vybrala sama.
Znáte to. Rozhodnete se, že začnete cvičit. Hledáte si parťáka, protože „ve dvou se to lépe táhne“. A ze začátku to skutečně funguje – chodíte pravidelně, podporujete se, cítíte tu euforii. Jenže co se stane, když parťák jednoho dne nemůže? Říkáte si: „Sama přece nepůjdu. Půjdeme spolu příště.“
Ale co když příště něco přijde vám? Najednou se cvičení odkládá na neurčito… a pak už nikdo nikam nechodí. Z toho nadšeného začátku, kdy jste měly energie na rozdávání, je najednou jen vzpomínka.
A tohle je přesně ten moment, kdy si začínáme dávat výmluvy. „Nemám s kým, tak nepůjdu.“ Ale je to skutečně o tom, že potřebujeme parťáka, aby nás motivoval? Anebo je to něco, co nám brání udělat ten krok sama za sebe?
Není to jen o tom, s kým cvičíte, ale i jak cvičíte. Kolikrát jste šly na lekci, která vás vlastně nebavila, jen proto, že to byl kompromis? Parťák chce jít na kruhový trénink, ale vy byste raději na jógu nebo na tanec. Ale abyste nešly samy, přistoupíte na jeho volbu. A co se stane? Po pár lekcích, kdy se necítíte dobře, vaše motivace klesá.
Teprve až ve chvíli, kdy se rozhodnete sama za sebe. A vyberete si to, co baví vás. Ano, udělat ten první krok může být strašidelné. Možná máte strach jít na první lekci sama. Ale víte co? Vsadím se, že i ty, které chodí s parťákem, mají obavy. Každá z nás má obavy. Ale je to právě ten výstup z komfortní zóny, který nás formuje.
Vyjít z nepohodlí, riskovat, že se nám to nemusí líbit, že nám to nemusí jít, nebo že se dokonce ztrapníme – to je klíč k úspěchu. Protože ti, kteří dnes pravidelně cvičí a užívají si to, taky někdy zažili tyto pocity. Udělali krok do neznáma, našli si to, co je baví, a riskovali. Možná jim to párkrát nevyšlo, ale nezastavili se.
Pamatuji si to přesně. Na začátku prázdnin, po druhém dítěti, jsem se rozhodla, že takhle už to dál nejde. Musím se sebou něco dělat. A tak jsem si našla cvičení, které jsem už dávno chtěla vyzkoušet. Měla jsem o něm sen! Navíc to bylo blízko domova, takže žádné výmluvy o nedostatku času. Měla jsem na výběr z nespočtu lekcí každý den. A ten nejlepší bonus? Každý den mají lekce i s hlídáním, takže i když můj muž pracoval, mohla jsem jít cvičit a hlídačky mi pohlídaly batolátko.
Občas mám dokonce to štěstí, že můj syn si hodinu s hlídačkou tak užije, že po cvičení v kočáře usne. A já mám nejen cvičení pro sebe, ale i spánkovou hodinku, která je jen moje. Matky nespících dětí mi rozumí.
A teď jste na řadě vy. Co kdybyste si zkusily najít něco, co vás opravdu láká? Udělejte první krok. Jděte na tu lekci samy. Věřte mi, že to zvládnete. A jakmile to uděláte, objevíte nový rozměr radosti z pohybu. Protože ta radost bude jenom vaše.